Je pátek večer a já běhám po hospodě U Kance v Žumberku jen v šortkách a připravuji se na závod. Stejně se mnou je tu dalších asi 130 lidí. Rychle si před startem ještě dávám místní pivko a kafe a před půl desátou se přesouvám na start za hospodou. Olaf pronáší úvodní řeč a startuje nás proběhnutím pod páskou z Rock Point Horské výzvy. Nikdo nikam nechvátá, tak se držím pěkně na chvostu první skupinky a ukrajujeme první metry okolo Rokytenky. Cesta vede krásným terénem a až na pár krátkých seběhů pořád mírně stoupá. Po pár kilometrech předbíhám partičku oblečenou jako na pláž, která běží jen noční 50-tku, tak z toho ani nemám moc radost. V Rokytnici probíháme ulicemi plných lidí, kteří jsou zde na Anenské pouti a moc nechápou, co tam děláme. Za Rokytnicí už ale stoupání začíná být prudší a tak si to ve dvou šlapeme co to jde na Anenský vrch (992 m.n.m.), kde si pro kontrolu musíme na rozhlednu, ze které jsme se ani nerozhlídli. Stejně bylo ještě pod mrakem. Následuje mírný seběh do Říček v kterých je první tajná kontrola a chleba s nutelou, že prý když to může Kilian, tak my taky. Pak už ve třech pokračujeme na vrchol Zakletý (991 m.n.m.), který byl opravdu zakletý. V půlce stoupání cesta vychází na sjezdovku a má sklon takový, že odrazky v dálce by si člověk mohl splést z hvězdami. Ale nejhorší jsou ty mraky much, můr a kdoví jaké havěti, která mi neustále vlétává do pusy. Na vrcholu dáváme trochu kufr, když hledáme vyhlídkovou plošinu, z které se nakonec vyklubala napůl rozpadlá rozjezdová rampa vedle výstupu z vleku. A pro pobavení ostatních Petr pouští fix, který padá skrz podlahu pod plošinu. Aspoň ukazujeme těm, co nás dochází, kam mají jít. Dál na Pěticestí už pokračuji sám, nohy nějak nechtějí běžet, což se po chvíli ukazuje jako solidní spánková krize. Cestu po hřebeni ještě absolvuji takovým klusajíce chodícím tempem na Homoli (1 001 m.n.m.), kde dávám chvilku oddech na skalce u kontroly. Nádherné místo ze kterého vidím ty co jsou za mnou a nad hlavou mi svítí tisíce hvězd. Tady bych klidně zůstal déle, ale nedá se nic dělat, musím pokračovat. Po chvilce následuje první z Olafových výmyslů, kdy musím seběhnout o 100 výškových metrů dolů a pak se zase vyhrabat zpátky. Seběh po asfaltce Čertovým dolem je pro mě noční můrou, kličkuji po silnici ze strany na stranu a víceméně jenom jdu. Na konci dolu pak považuji dopravní ceduli za dva povídající si lidi a to, že je chci pozdravit mě na chvíli rozesmívá. Stoupání na Zdobnickou Seč nějakým způsobem vycházím a pak už jen hnán nějakou záhadnou silou jdu do Deštné a vyčkávám rozbřesk.
V hospodě do sebe rychle cpu polívku a kafe a vyrážím na Šerlich. Na hřeben přicházím ve chvíli, kdy se slunce vyhouplo nad obzor a z toho výhledu jsem se skoro posadil na zadek.
Z Šerlichu nás Olaf nutí do další vracečky kus do Polska tou samou cestou zpátky, ale tady je aspoň příjemně mněkká cesta a tak po 30 km krize konečně běžím normálně. Dál běžím přes Šerlišský mlýn, kde potkávám poláka předvádějícího neskutečné věci s GPS navigací, na Sedloňovský Černý kříž ze kterého je nejdelší vracečka o 200 metrů dolů. Jediná pozitivní věc je, že vidím kdo je přede mnou a to mě dobře motivuje.
Zpátky do Deštné pak dobíhám s Peťou, Evou a Jirkou. Z hospody se nám nedaří vypadnout úplně nejrychleji (já vůbec nezdržoval:)), ale chvilku po osmé ráno už stoupáme na nejvyšší vrchol trasy Velkou Děštnou (1 115 m.n.m.).
Pak příjemně popobíháme na vrchol sjezdovek nad Deštnou, kde dáváme fotografickou pauzu, protože jsou odtud neskutečné výhledy.
Následuje krásný seběh okolo kostela Sv. Matouš do Jedlové, ze které po rozpálených loukách stoupáme na Supovu vyhlídku. Za tuhle vracečku jsem Olafa proklínal. Na vyhlídce jsme řešili rébus, jak holky dosáhnou pro fixu na zapsání kontroly. Dál je pro mě cesta dost monotónní a za sále se zvyšující teploty se dostáváme na kontrolu Mýto s tajným občerstvením, kde nepohrdneme lahváčema.
Dál sbíháme do Antoiina údolí odkud stoupáme posledním hezkým místem, roklí proti proudu potoka a cestou se vykrmujeme výbornými malinami.
Zřícenina hradu Klečkov je taková klasika, nic tam není, ale hrady byly na kopci, takže hurá nahoru. Pak další malinové hody a po asfaltce z kopce směr Skuhrov nad Bělou. Cestou dávám kufr, ale ostatní mě naštěstí odvolají zpátky na cestu. Vůbec to nedávám. Před dvěma kilometry jsem běžel, teď jdu, spíš se plazím. Strašně se mi motá hlava. Dva kilometry jdu jen silou vůle, že seknout sebou můžu až ve vsi. Tam padám u bufetu, prolévám se kofolou a končím. V tom vedru na sluníčku nezvládám ani jít a do cíle zbývá ještě 28 kilometrů. Stopem popojíždím do Kvasin na kontrolu a pak se závodníky z kratších tras autobusem a vlakem do Týniště.
Nakonec z toho bylo 90 kilometrů. Mrzí mě, že jsem nedokončil, ale naopak jsem rád za to, jak zvládl spací krizi, která trvala neuvěřitelné 4 hodiny.
Odkaz na závod:
http://www.dalkovepochody.cz/tsodkd.htm
Žádné komentáře:
Okomentovat